23. 3. 2015 v Brně
Ing. arch. Nina Ličková
PROFIL
Doc. Mgr. Irena Armutidisová:
Mezi blesky a černou komorou
Umění zachytit
Umění fotografovat umění
Autorka – fotografka umění přišla do Brna z Opavy – místa zrodu ITF (Institutu tvůrčí fotografie), kterého je i první absolventkou. Její život je s fotografováním neoddělitelně spjat.
Patří ke generaci, kterou zasáhla normalizace sedmdesátých let, díky svému kádrovému profilu nesměla jít na střední školu a musela se nejprve vyučit. Volba mezi švadlenou a fotografkou byla jasná, fotografkou se vyučila u Družstva Fotografia Opava, po vyučení, už s dělnickým původem se na školu přihlásit mohla. Zamířila na vyhlášenou brněnskou umělecko-průmyslovou školu tzv. Šuřku. Záhy po absolvování střední umělecko-průmyslové školy v oddělení fotografie u prof. K. O. Hrubého, nastoupila krátce v Městském kulturním středisku (tehdy ještě S. K. Neumanna) v Brně na Radnické a odtud už vedla cesta do fotografického ateliéru Moravské galerie v Brně, kde pracovala takřka dvacet pět let.
Když přišla v 90tých letech možnost studovat na nově vzniklém Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzitě v Opavě, ihned se přihlásila. Stala se tak prvním absolventem této školy. Vždy cítila absenci vysokého vzdělání jako handicap, ten vystudováním ITF vyřešila.
Moravská galerie
Od nástupu do fotografického ateliéru Moravské galerii, se v podstatě nepřetržitě věnuje fotografování umění, činností, která, ji provází celý život. Díky této práci se setkala nejen s celou řadou významných umělců, ale i různorodými zadáními a předměty, se kterými jen člověk v umělecké galerii může setkat. Ve skutečnosti je jen velmi málo typů uměleckých děl, které ještě nefotografovala. Z toho plyne velká šíře záběru zachycovaných děl, předmětů, instalací, apod. Má ráda citát: André Malrauxe „dějiny umění se zabývají uměním tj. věcmi, jež jsou fotografovatelné“ neboli co lze vyfotografovat je uměním…
Umělci a fotografie
Moravská galerie rozšířila Ireně Armutidisové obzory a umožnilo jí spoustu zajímavých setkání s umělci. Tyto kontakty a kvalita jejích fotografií jí přinesly další zajímavá zadání, byla žádána o spolupráci při vzniku mnoha katalogů a publikací volného a užitého umění nejen u nás, ale i v zahraničí. Její srdeční záležitostí jsou především fotografie šperků a plastik.
Jak vlastně zachytit výtvarné umění?
Při fotografování výtvarného umění by se nemělo jednat o pouhou dokumentaci výtvarného díla, ale o co nejlepší zprostředkování daného díla divákovi. Záleží právě na fotografovi, jak dílo zachytí. Je to on, kdo prezentuje dílo svým přístupem, volbou zvolených technických prostředků, úhlem pohledu, v ideálním případě se tak fotograf stává rovnoceným partnerem autorovi fotografovaného díla. To je ta nejvyšší meta fotografie, ne pouhý dokument, ale interpretace uměleckého díla. Hovoříme samozřejmě o prostorových objektech a užitém umění. Obrazy, jako plošná díla, se vymykají. Reprodukce vyžadují perfektní zvládnutí fotografické techniky, fotograf musí zachovat ostrost, barevnou a tvarovou věrnost, vyvarovat se odlesků apod. Poznáme po splnění těchto technických parametrů autora takové fotografie? Nepoznáme. Byť je to disciplína poměrně náročná, je li focen například dvoumetrový barokní, temný, lesklý obraz, jedná se o časově náročnou práci, ale zpravidla tato dovednost není doceněna a na snímek je nahlíženo jako na „pouhou“ reprodukci – nehovoříme tady o autorské fotografii.
Snímek například šperku, může každý fotograf pojmout zcela odlišně. Je zde mnoho možností a přístupů, od volby světla, způsobu osvětlení, volby prostředí, fotografie s modelem / bez modelu, různá aranžmá, a tak dále…. Zde záleží na osobnosti a géniu fotografa.
Dobře nafocené umělecké dílo je pro další prezentaci umělce a uměleckého díla zásadní.
15 OTÁZEK PRO IRENU ARMUTIDISOVOU
- Kdyby existovala možnost, volila byste v příštím životě stejnou profesi?
Volila bych profesi fotografující archeoložky
- Čím jste chtěla být, když jste byla malá?
Asi archeoložkou
- Jak se díváte s dnešním odstupem na vaše první práce?
Jedním z prvních cyklů, který jsem vytvořila, a na kterém jsem pracovala několik let, byl cyklus černobílých fotografií Smutný zámek, tím byl v té době polorozpadlý, ale velmi romantický Tovačov. Kupodivu fotografie nijak nezestárly, ba právě naopak. Při probírání archivem, jsem byla překvapená na jaké „skvosty“ jsem narazila, tak až opravdu nebudu mít co na práci tak se pustím do pořádání a zpracování svého archivu.
- Kolik hodin denně trávíte prací? Pracujete o víkendech?
V současné době, vedle svého pedagogického působení na FaVU, zastávám úřad prorektorky pro marketing a vnější vztahy VUT v Brně a tak mi ten čas někdy opravdu chybí a na vlastní tvorbu ho zůstává méně než bych si přála a potřebovala a tak je víkend ten čas, kterého se snažím využít.
- Bez jakého vybavení byste si nedovedl představit svou práci?
Oči. To je pro fotografa to nejdůležitější vybavení.
- Jaký je váš oblíbený fotograf?
Na takovou otázku není jednoduché odpovědět, mám moc ráda fotografie krajin Josefa Ptáčka, Jana Reicha nebo Josefa Koudelky, stejně jako fotografie Ostravy Viktora Koláře a ten výčet by mohl pokračovat a pokračovat.
- Existuje nějaká fotografie, nebo soubor fotografií, který Vás zásadně ovlivnil v tvorbě?
Setkání s fotografiemi Dušana Slivky, někdy v osmdesátých letech minulého století
- Váš největší fotografický úspěch?
Za jistý úspěch je často chápána výstava, každá výstava je vždycky nějaké zhodnocení, které jistým způsobem završí vaši práci nebo váš aktuální projekt. Pro mne byla víc než jakákoliv výstava a než běžná realizace ve veřejném prostoru, práce pro Masarykův onkologický ústav. Zde jsem se ve spolupráci s profesorem Pavlem Šlampou podílela na projektu a realizaci světelných obrazů. V potemnělých prostorách radiačních a ozařovacích pracovišt jsme instalovali světelné obrazy, které vnesly nejen světlo do těchto míst. Pacient prochází kolem rozkvetlého sadu, když jde chodbou k ozařovacím přístrojům, jinde může mít dojem, že stačí do krajiny úkrokem vstoupit. Tento projekt byl pro mne asi víc než nějaká ocenění a pomyslné úspěchy.
- Z jaké zkušenosti jste se nejvíce poučila?
Zkušenosti přicházejí s tím, jak je člověk nucen řešit a zvládat nové výzvy a úkoly, ale i se učit nové věci a o to na postu prorektorky pro marketing není nouze.
- Co chybí českým umělcům, aby konkurovali těm světovým?
Z mého pohledu, mimo jiné, zde chybí institut uměleckých agentů a agentur, které by umělce zastupovali, tak jak to funguje na západ od nás, pro spoustu mladých a nejen mladých umělcům by to určitě byla vítaná služba, která by jim usnadnila život.
- Existuje osobnost, která Vás ve vlastním uměleckém vývoji zásadně ovlivnila?
Těch osobností bylo samozřejmě víc, ale za všechny: Zlata Čapková-Kunertová, která mi jako první pootevřela cestu k výtvarné fotografii.
- Co Vás vždy povzbudí, když máte splín?
Já splíny moc nemám, a když ano tak ne na dlouho.
- Máte nějaký nesplněný sen na poli umění?
Příští rok chystám částečně bilancující výstavu a tak bych byla ráda, kdyby dopadla podle mých představ.
- Kdyby vám měla zlatá rybka splnit tři přání, jaká by to byla?
Asi obligátní zdraví, štěstí, dobré světlo a možná ještě světový mír.