Horizonty mlh


Warning: preg_match(): Compilation failed: invalid range in character class at offset 34 in /www/armutidis/armutidis.cz/public_html/wp-content/plugins/nextgen-gallery/products/photocrati_nextgen/modules/nextgen_basic_tagcloud/package.module.nextgen_basic_tagcloud.php on line 182

Krajina pokrytá mlhou nebo údolí v mlžném oparu patří mezi často opakovaná místa, ona topoi, která provázejí myšlení a vyprávění zajímavých příběhů člověka v jeho dějinách od mytologických počátků až po líčení významných historických událostí. Není divu, že taková krajina přitahuje pozornost tvůrců, kteří se jí snaží zachytit obrazem, filmem či fotografií. Právě fotografické obrazy Ireny Armutidisové z cyklu Horizonty mlhy představují ony přechodné okamžiky, kdy se v přírodě usazuje, případně pozvolna rozpouští mlžná clona.

Jednou z podstatných funkcí umělecké tvorby je zachycení určitého konkrétního objektu v čase prostřednictvím fotografického přístroje a jeho pozdější zpřítomnění ve dvourozměrném obraze. Od počátků fotografie se zdálo, že fotografie jako kresba světlem je ryze objektivní nástroj k přesnému popisu reálného světa. Slavný historik umění Ernst H. Gombrich nám však připomíná, že „tajemstvím fotografů není jejich realismus, ale výběr správného momentu“. Při prohlížení dosavadních krajinářských cyklů fotografií Ireny Armutidisové si to velmi dobře uvědomíme, neboť její práce jsou skutečně fotografickými obrazy, nikoli třeba dokumentárními momentkami náhodně volenými na cestách.

Irena Armutidisová ve svém nejnovějším cyklu, nazvaném Horizonty mlhy, pokračuje ve fotografování venkovské krajiny ve vyhledávání takových motivů a detailů, které by mohly mít význam překračující pouhé časově ohraničené sdělení. Dosud nejrozsáhlejší z předešlých prací byl cyklus fotografických obrazů Za humny aneb pocta moravskému poli z let kolem roku 2006. Fotografka tehdy volila obrazy míst svého bydliště, okolí Veverských Knínic. Místa, vizuálně nepříliš zajímavá, v jejím pojetí obdržela prostou monumentalitu v měnícím se čase ročních období. Své motivy vybírala snad podobným způsobem, jakým se dívali na zdánlivě nezajímavé písečné duny ve svém okolí holandští krajináři národního směru v 17. století. Právě ti dokázali z podobně nezajímavých motivů vytvořit pozoruhodná umělecká díla, aniž by sklouzli k popisnému realismu na jedné straně či k hledání možné symboliky v literární ikonografii.

Na tento velký cyklus navázal později jiný fotografický soubor, nazvaný Meziprostor. Jeho tématem byla ta místa v krajině, v nichž se zjevují objekty lidské zemědělské či lovecké činnosti. Zatímco v prvním případě autorka vyhledávala obrazy postavených stohů převážně v jejich základní architektonické a geometrické formě, ve druhém případě jsou drobné lovecké posedy označovány a vydělovány z okolí především prostřednictvím jejich jakoby zevnitř vycházejícího světla, případně vnějším ozářením slunečními paprsky. Z hlediska autorčina tvůrčího postupu se posléze dalším navazujícím cyklem staly fotografické obrazy s názvem Intimní krajiny, v nichž vnější objektivita přírodních míst je proměněna v čistě subjektivní zážitek pocitu z dívání se do krajinného okolí.

 Dosud poslední z krajinářských souborů, který je nyní zveřejňován, se autorka znovu obrací k zobrazení reálné krajiny. Ta je ovšem fotografována v onom časovém okamžiku, kdy do jejího vzhledu zasahuje beztvarý mlžný opar. Nelze přitom nevidět, že autorčin „pohled“ na krajinu i její „výběr“ záběru má určitou zjevnou afinitu s částí architektonické teorie druhé poloviny 20. století. Myslím tím tu pozici, kterou kdysi vyjádřil při svém rozchodu s tradicí funkcionalistické estetiky holandský architekt Aldo van Eyck svými slovy: „I když pojmy prostor a čas jsou velmi důležité, v architektuře znamenají >místo a okamžik formy< mnohem více“. Takový výrok je platný též pro fotografické obrazy Ireny Armutidisové, neboť i pro ni znamenají místo a časový okamžik určitého stavu podstatnou roli. S takto vysloveným mottem ovšem úzce souvisí i možné uvažování o významu jejích fotografických děl.

Značná část jejích fotografických obrazů ovšem souvisí především s tím, co může být nazváno dvojitým kódováním obrazu. Fotografie zachycují určitý okamžik události, která může působit na diváka poněkud neuchopitelným dojmem, neboť ten neví, jak ona událost dále pokračovala v následujícím čase. Při porozumění zobrazenému okamžiku se proto musíme opřít o zjištění okolností, za nichž konkrétní fotografie vznikla, případně nám autor může nabídnout jisté vodítko k porozumění svého obrazu prostřednictvím vysvětlujícího textu a popisku. Teprve potom lze konstruovat příběh jediného obrazu a lépe tak porozumět tomu, jakou uměleckou, tvůrčí cestou dospěl autor ke sdělení, které nám předkládá.

Při pohledu na obrazy horizontů mlh Ireny Armutidisové si asi povšimneme, že jejím pracím můžeme porozumět za pomocí postupných kroků. Při prvním pohledu si můžeme dobře uvědomit, co obrazy celého cyklu spojuje. Je jím takřka „minimalistická“ geometrická linie a světlo, které zde stejně jako v autorčiných starších krajinářských cyklech představují jasná a takřka architektonická rozvržení přírodních forem. Proti tomuto racionálnímu řádu ale do každého z obrazů vstupuje něco zdánlivě podivného a beztvarého – mlha. Ta je někdy hustá, jindy prostupná a zpola průsvitná, zvedající se nebo klesající, případně pozvolna se vinoucí jako had po rozlehlých polích. Autorka ji zachycuje v daných okamžicích stisknutí spouště jako něco, co je stabilní a neměnné, a co přispívá k viditelné konstrukci obrazu. Tak je asi možné pochopit ono slůvko horizonty, neboť mlha nemá nějaké pevné okraje. Díky ní však přesněji vnímáme vizuální přírodní objekty v obraze.

Ve druhém kroku pozorujeme pole i louky spolu se stromy a lesními porosty, které jsou někdy jen méně zastíněny, jindy zcela pokryté hustou mlhou. Z mlhy se však často vynořují okamžiky formy, ono často vyhledávané Barthesovo punctum, které vizuálně potlačuje viditelnou racionální obrazovou kompozici. Všimneme si na příklad linie brázdy čerstvě přehrnuté hlíny, která protíná do vzdálené hloubky polní zeleň. Na jiném snímku prosvítá přes mlžný opar sluneční kruh a snaží se prosvítit svými paprsky zpola zakrytou krajinu. A konečně na dalším ze snímků postřehneme vinoucí se silnici. Její horní část je pokryta jedním z autorkou vyhledaných horizontů. Mlhu na cestě však prozařují světla zpovzdálí se vynořujícího automobilu. Mezi obrazy celého cyklu je to zřejmě jediná fotografie, která svědčí o přítomnosti člověka v přírodní krajině mlh.

Pokud se ovšem pozorně rozhlédneme po ostatních obrazech, některé z okamžiků formy zde ztrácejí svůj prvotní bezvýznamový aspekt. Rozpoznáme v nich totiž stopy přítomnosti člověka. Najdeme je ve stopách hospodářských vozů, v tenké lince asfaltovaných cest či v elektrickém vedení. Ukazuje se tak, že mlha v krajině nezastírá pouze ty změny, které se odehrávají v přírodě, ale i změny, jež do přírody uvádí ve fotografických obrazech Ireny Armutidisové jinak nepřítomný člověk.

Jiří Kroupa