Meziprostor

Cyklus fotografií MEZIPROSTOR  

U fotografií Ireny Armutidisové jako by byl zásadní rozpor, fotografie bývá často pojímána jako médium přísně objektivní, realistické až veristické. Její vývoj, důležitost a budoucnost výstižně postihl Lászlo Moholy-Nagy: „Ne ten, kdo neumí psát, ale ten, kdo neumí fotografovat, bude analfabetem budoucnosti.“ Autorčiny práce nám však ukazují, jaké možnosti skýtá současná fotografie. Snoubí se zde znalost techniky, cit a intuice. Zachycuje fyzický svět, ale ne naturalisticky. Typická je pro ni citlivost, která tvoří rovnováhu mezi realisticky dokumentárním přiblížením objektu a formálně estetickou jemností. Fragmentární charakter děl vyzývá pozorovatele k vlastnímu „doplnění“ reálného vjemu a tím zapojení jeho představivosti a fantazie. Rostliny, objekty, země, jejich struktura v autorčině podání vytváří přímo fyzicky citelný kaleidoskop protikladných vizuálních kvalit. Při pohledu na její fotografie lze najít afinitu k malířské tvorbě Francoise Milleta, který dokázal opovrhovanou banalitu každodennosti (rozlehlé lány obilí) povýšit na mystiku všednosti. Fotografie Ireny Armutidisové prostupuje atmosféra krajiny v podivné živelnosti, prchavosti chvíle i jakési posvátné statičnosti bezčasí. Je zde ticho, klid a rovnováha. Tématem snímků je akt vidění, způsob vnímání. Dokáže upoutat diváka rétorickou silou fotografického obrazu a zároveň ho přivést ke „konstrukci“, která probíhá v druhém dějství. Přímo před očima diváka rozehrává estetickou hru a vtahuje ho do vlastního „meziprostoru“.

 

                                                                                      Renata Skřebská